Nej nej golfová hřiště

V prvním čísle roku se naše Nej Nej nemůže zabývat ničím jiným než úplně největšími golfovými Nej, a to zpravidla znamená nejlepšími hřišti. Tímto tématem už jsme se před dvěma lety probírali, dnes na to  půjdeme opět, ale z jiné strany. Ale nakonec – toto téma je věčné, dá se v něm lovit znova a znova a nikdy se to neomrzí. Protože jde o skutečné NEJ NEJ!

Nejlepší hřiště je určitě to vaše, případně to, které sice vaše není, ale není daleko a oblíbili jste si ho. Tahle hřiště pomiňme, podívejme se na hřiště uznávaná světovými experty. Ale i tady je potřeba rozlišovat mezi mnoha názory a hledisky, na jednotném hodnocení se svět dohodnout nedokáže. Na to je příliš mnoho hodnotitelů, příliš mnoho krásných hřišť a přes všechnu snahu i příliš mnoho subjektivních pohledů na věc.  A pokaždé, když nějaká instituce, byť obecně uznávaná, vydá svoje hodnocení, následuje jej na diskusních fórech záplava komentářů. Nejen Češi jsou šťouralové…

Když se vydáme do Ameriky, zjistíme, že jiná než americká hřiště neexistují, nebo aspoň tamější hodnotitele ani čtenáře nezajímají. Ti všichni totiž mluví o hřištích světových a přitom, až na čestné výjimky, hodnotí hřiště americká. Ovšem dá se jim to prominout, mezi těmi desítkami tisíc amerických hřišť se najdou kousky, které ostatní svět dokáže překonat jen s nasazením absolutní exotiky nebo staletých tradic, a možná ani tak ne.

A navíc – na porovnávání třeba krutých skotských linksů vůči hřištím posetými palmami, rozumná kritéria nenajdeme… Těm, kdo se o to pokoušejí, patří náš obdiv, ale zároveň zůstávají velké otazníky.

Amerika

Na začátek se podívejme na americké žebříčky, tam se srovnání jakž takž dá provést, rozdíly mezi hřišti nejsou tak extrémní – a co si budeme povídat, díky televizním přenosům jsou ze světových hřišť zdaleka nejznámější. A o známých velikánech se dobře čte…

Ty největší žebříčky  jsou dva. Odlišují se od sebe maličkým rozdílem: jeden představuje absolutní top, včetně hřišť privátních, druhý zahrnuje jen ta hřiště, která si může zahrát i obyčejný smrtelník, tedy hřiště veřejná. A to si piště, že se ty dva žebříčky od sebe liší… Společná jim je jiná věc: když budete tak pilní a projdete si žebříčky i s obrázky, což se dá na webu lehce najít, bude vám nad těmi fotkami srdce usedat od jedničky až do stovky, v obou pořadích… Weby vhodné k tomuto účelu najdete na konci článku.

Absolutní žebříček je nejsledovanější. Některá z jeho hřišť navštěvujeme od čtvrtka do neděle  během turnajů PGA Tour, na jiných se velké turnaje nehrají, členové si vystačí bez humbuku, který takový turnaj nevyhnutelně přináší. Je překvapující, že na nejvyšších příčkách figurují „stařečci“, klasická hřiště přibližně stoletá: jako by další generace nedokázaly postavit nic, co by tehdejší golfovou architekturu překonalo. A není to jen z tradice, hřiště jsou bodována co nejobjektivněji.

Letos vede dějiště Masters, texaský klub Augusta National. Snad žádný klub do svého hřiště nevrtá tak často a efektivně jako právě tento. Od roku 1934 se zde hraje Masters, a hřiště se plynule přizpůsobuje rostoucí kvalitě nejlepších hráčů světa s jediným cílem – aby stále představovalo tu nejvyšší výzvu. Základ položil Alister Mackenzie s Bobby Jonesem, pak přiložil ruku Perry Maxwell, Trent Jones, Jack Nicklaus a naposledy předělal řadu bunkerů a množství stromů a keřů dosázel Tom Fazio. V posledním hodnocení získala „Augusta“ 72,1589 bodu.

Na druhé místo kleslo pověstné hřiště Pine Valley ze státu New Yersey, které bylo nejlepší v předchozích dvou letech a předtím ve dvou dlouhých periodách (1985 – 2000 a 2003 – 2008). Skupina přátel pověřila designem jednoho ze svých řad, hoteliéra George Crumpa, který znal složitý terén budoucího hřiště ze svých loveckých výprav. George se rozhodl pro „opravdové hřiště pro opravdové muže“ , sám ho navrhl a vytýčil tvrdé zásady jeho architektury. Jeho systém „ostrovů“ je legendární: odpaliště je ostrov, fervej je ostrov, green je ostrov, mezi nimi platí „sem nehrát“. Uplatnily se zde všechny tři směry designu – trestající, heroický i strategický, na některých jamkách i všechny tři zároveň! George se do stavby tak zažral, že prodal svůj hotel a peníze vložil do stavby. Bohužel zemřel, když bylo hotovo 14 jamek… 71,9818 bodů.

Na pomyslné bronzové příčce, letos s citelným odstupem za vyrovnanou první dvojicí, najdete Cypress Point. Opět dílo Alistera Mackenzieho, leží na špičce montereyského poloostrova v Kaliformii, hraje se od roku 1928. Velmi přísně privátní klub. Hřiště nebylo vždycky kamarádem hodnotících žebříčků, v sedmdesátých létech se potulovalo v páté desítce. Ale pak se vrátilo k původnímu designu, pověst se silně zvýšila, bývalý prezident americké golfové federace Sandy Tatum ho na přelomu tisíciletí dokonce nazval Sixtinskou kaplí amerického golfu. Složitý terén rozeklaného pobřeží, duny, cypřiše, velmi fotogenické.  69,4448 bodu.

Dál to můžeme vzít trochu rychleji. Shinnecock Hills na čtvrtém místě je považován za první links Ameriky. Hodně rovinaté hřiště s minimem stromů a výživnými roughy. Už padesát let do něj nikdo „nesáhl“, až teď, když se klub chystá na U.S. Open 2018. A pátý Merion – vzpomenete si ještě, jak na U.S. Open 2013 nemohli renomovaní střelci vyzrát na „nejlepší hřiště na nejmenším pozemku Ameriky“, jak Merionu říkají? Velmi důmyslný design – ani dnešní generace superhráčů vyzbrojených předlouhými ranami si nedokázala pořádně poradit s tím malým starým hřištěm, s jeho zakroucenými fervejemi lemovanými potoky, těžkým roughem a greeny, které obklopují bunkery ze všech stran. O nějakém „pokoření hřiště“ nebylo ani slechu.

Pasadenský Oakmont (šesté místo) má hodně dlouhé vousy, ostatně jako všechny dosud jmenované skvosty, už je mu 113 let. Nedávno zde vysekali tisíce stromů zasazených v šedesátých létech, hřiště prokouklo a už se intenzivně připravuje na letošní U.S. Open. Ponuré bunkery číhají v celých sériích na každou jen trochu špatně trefenou ránu – architekt si na tom zakládal a byl značně cílevědomý. K tomu roughy po kolena a hluboké drenážní příkopy. Perlička – jeho greeny bývají tak rychlé, že si U.S. Open už dopředu vymínilo jejich zpomalení!  Sedmý je Pebble Beach links, nejlepší z veřejných hřišť. A na osmé místo – nejvýš v historii – se vydrápal National Golf Links, které architekt C.B. Macdonald před 105 lety sestavil z tvarů svých nejoblíbenějších velkých anglických jamek.

Nejlepší veřejná hřiště

A jak se s tímto pořadím vyrovnává žebříček těch hřišť, na která nás, i když většinou za velkých finančních obětí z naší strany, pustí zahrát? Nejsme na tom nijak dobře, z absolutní špičky si zahrajeme málokde. Posuďte sami: První z veřejných hřišť je Pebble Beach Links (tam sedmé), druhé Pacific Dunes je v absolutním pořadí až osmnácté! Pak následují The ocean Course (20.), Whistling Straits (22), Pinehurst Resort (28) a Shadow creek na 30. místě absolutního pořadí.

Ačkoliv jde vesměs o známá jména, zmíníme se jen o nejlépe umístěném Pebble Beach Links. To vyhrává žebříček veřejných hřišť od jeho zavedení v roce 2003 (předtím byl jen celkový), v letech 2001 – 2 bylo dokonce první v absolutním pořadí! Devět z jeho osmnácti jamek (4 – 10 plus 17 a 18) sleduje rozeklané pobřeží z největší možné blízkosti, šestá až osmá jsou pravý Amen Corner s údery z útesů přes mořské zátoky. Pebble Beach se připravuje na své šesté U.S. Open – na rok 2019.

Světové pořadí

Tady je tlačenice ještě větší než v Americe. Dostat se do světové stovky je ohromně těžké, a hodnotitelé mají skoro nesplnitelný úkol porovnávat neporovnatelné. Klasická hřiště jako St Andrews, Augusta National, Pebble Beach nebo Royal Melbourne mají za sebou desítky či rovnou stovky velkých turnajů, na jejich slávu se bezchybnými designy dotírají nová hřiště, ale i jim trvá dlouho, než jsou akceptována. Po všech světadílech vznikají parádní a často hodně exotické resorty, ale někdy se o nich svět moc nedozví, jsou určeny pro úzký okruh členů a ani hodnotitelé zde nejsou zvlášť vítáni…

Podle serveru www.topcourses.co.uk, jehož tvůrci jsou považováni za velice objektivní, vedou aktuální světové pořadí tři americká hřiště Cypress Point, Pine Valley a Shinnecock Hills, následována britskou klasikou Royal County Down a St Andrews, šesté je Augusta National. Na místě devátém je Muirfield, oficiálně dokladovaný jako nejstarší klub světa, založený v roce 1744.

Kde se nejvíc prohnete

Říká se – sex je zábavou chudých, bohatí hrají golf. Na některá hřiště je skutečně potřeba donést pořádný balík dolarů – a kupodivu je na nich často nával možná větší než jinde, na několikanásobně levnějších, přesto krásných hřištích. Ta vyvolená toho třeba nemají tolik navíc, ale mají ohromnou pověst, jsou to mucholapky, lákadla pro postižené dušičky, něco jako Everest pro horolezce nebo Tahiti pro všechny.

Tady si hráči plní své sny. Někdo jich má spoustu – aspoň jednou si zahrát Old Course, aspoň jednou Pebble Beach, taky Whistling Straits a…

To samozřejmě leze do peněz. A jakoby toho nebylo dost za fee, na některá hřiště se nedostanete bez toho, aniž byste se ubytovali v resortu, který s hřištěm souvisí. Třeba v Shadow Creek, což je nové hřiště v bezprostřední blízkosti Las Vegas v nevadské poušti. Pět set dolarů za osmnáctku, ale začíná to tím, že se

povinně ubytujete v některém z lasvegaských hotelů skupiny MGM Mirage, a to taky něco stojí.

Hřiště je ovšem skvělé, však ho projektoval jeden z nejlepších soudobých architektů – Tom Fazio. V reklamě si přečtete: „Jestliže si v životě můžete zahrát už jen jednu rundu, zahrajte si ji zde!“ A péče o vás bude nebývalá – k dispozici máte osobního caddyho, buginu, na hřiště vás z hotelu dopraví limuzína… Přesto se mezi veřejnými hřišti USA nedostalo výš než na osmé místo. Ta hřiště před Shadow Creek tak drahá nejsou.

Green fee na Pebble Beach stojí jen o opět dolarů méně. Hoteloví hosté mají v ceně buginu, ostatní ne. V roce 2012 se hned vedle desátého greenu prodával za 79 milionů luxusní dům, který kdysi patřil herci Gene Hackmanovi. Neprodal se – za tu sumu byste si mohli Pebble Beach zahrát 149.000x!

445 dolarů  vypláznete na hřišti Cascata (neplést s brněnskou Kaskádou) poblíž pouštního Boulder City, půl hodinky od centra Las Vegas. Hřiště je sevřeno pouští a neskutečně krásnými horami ze všech stran, některé jamky jsou doslova vyrvané pustině ze chřtánu. Cascata znamená italsky vodopád – řeknete si: vodopád v poušti? V noci tu pumpují vodu na kopec, ve dne padá prudkým svahem do stometrové hloubky,  protéká hřištěm, včetně klubovny…  A hned víte, proč je tam draho. Den zde strávený je nezapomenutelný, říká to reklama i všichni, kdo si tam zahráli. Investice do výstavby? 47 milionů dolarů… ale pan Wynn, hotelový magnát z Vegas, postavil takové „miláčky“ rovnou dva!

Pinehurst a Whistling Straits za 430, taky pořádná rána, další hřiště už se nedostávají přes čtyři stovky. Při ceně dolaru kolem 25 korun… no, spočtěte si to. Rovných 400 zaplatí hráči na Corde Valle, půlhodinku od San Franciska v krajině plné vinohradů: Robert Trent Junior zde na 230 hektarech úžasného terénu řešil spíš problém, která místa vynechat… krajina jako stvořená pro zklidnění duší uštvaných kalifornských byznysmenů, kteří si urvali den na golf. Ale užijí si i ti, co sem nepřijeli uštvaní – za ty peníze opět krásný zážitek.

Nejlepší nováčci

Letos se jich do top 100 dostalo šest, ale jejich pozice špici žebříčků neohrožují. Za nejvýznamnější přírůstek bylo označeno (jen) sedm let staré hřiště Cabot Links v Invernessu v kanadské provincii Nova Scotia. Hřiště kopíruje pobřeží zálivu S. Lawrence a kličkuje mezi vysokými dunami, krajina něco mezi Skotskem a Cypress Point (pěkná společnost, že?).  Linksy, moře, to pořád vysoko boduje.

Ať Donald Trump vyhraje v amerických prezidentských volbách nebo ne, jedno vítězství už si připsal: jeho hřiště Trump Golf Links ve Ferry Pointu v New York City, co by kamenem dohodil od mrakodrapů Manhattanu, otevřené na jaře 2015, je nejlepší mezi nováčky v pořadí veřejných hřišť Ameriky. Skyline Manhattanu ani obří most plný aut v bezprostřední blízkosti neubírají tomuhle linksu s vysokými roughy kolem fervejí na kráse ani na kvalitě, spíš podtrhují jeho výjimečnost. Moře na dohled…

A Trump zabodoval ještě jednou, když uvedl do provozu nákladnou renovaci Trump National GC of Washington D.C. ve Virginii, po níž je hřiště v podstatě úplně nové. A zase ten nejlepší recept na úspěch – jeho greeny a fairwaye jsou z bezprostřední blízkosti omývány oceánem.

Nejdražší kluby

Zde vstupujeme do jiného světa, do světa opravdu bohatých lidí. Dát jednou za fíčko 500 dolarů se dá, ale dát za vstup řádově vyšší čaástky, to už často má víc co do činění s osobní prestiží než s kvalitou hřiště: tady se platí za to, být viděn, případně být mezi těmi, kdo rozhodují…

Z těch klubů, co o sobě poskytují údaje, vedou resorty ze státu New York. Úplně nejdražší je southamptonský Sebonack. Když v roce 2006 přijímal první členy, stálo je to 600 000 dolarů. Teď už vás vezmou jen za rovný milión! Bohatý developer a investor hřiště Michele Pascucci si postavil dům přímo uprostřed hřiště, které má enormní počet bunkerů. Jejich kraje jsou vystouplé a porostlé střapatým vřesem, z něhož se v podstatě nedá hrát, hned vedle Atlantik – dvojice hvězdných designérů Nicklaus/Doak (Doak je považován za nového génia tvorby hřišť) odvedla skvělou práci!

Na druhém místě je Bridge na Long Islandu – tam dáte za členství 850 000. Další v pořadí – Bears Club v Jupiteru na Floridě – je dílem Jacka Nicklause, který sám bydlí v blízkosti. Vstup je za rovný půlmilion dolarů, vily pro členy v toskánském stylu. Čtvrtý je Liberty National v Jersey City, nad přístavem dolního Manhattanu, na délku drajvu od Sochy svobody (opravdu, míň než kilometr) – hřiště včetně velmi drahého 160hektarového pozemku přišlo na rekordních 150 milionů, materiál sem dovezlo 80 tisíc náklaďáků, vstup je za 450 000. Totální luxus, celé to dal dohromady extrémně bohatý muž – Paul Fireman, člověk, který nastartoval Reebok a pak ho prodal Adidasu. Pravil, že mu nezáleží na tom, zda se hřiště uživí, a jako doklad se pustil do stavby klubovny za dalších 30 milionů.

Za stejné peníze (450 tisíc) se dá koupit členství v Nanea GC na Havaji, na Big Islandu. Neskutečně dokonalé ferveje a gríny, obklopené ne lávou, jak by se dalo v okolí Kony čekat, ale linksovým porostem par excelence, krásným, vysokým a patřičně hustým, který vyrůstá na splazech lávy staršího data. I tady jako na všech pravých linksech platí: hodně míčků s sebou!

Pak Quarry v kalifornské La Quintě – 400 000, Trumpovy kluby na Floridě a v New Jersey za 350 000, stejně tolik Madison, další klub z La Quinty, a desítku můžeme uzavřít hřištěm Due Process v New Jersey (taky 350 tisíc), kam vás nepřijmou, pokud máte na kontě jen sedmimístnou částku.

V Hillcrest GC vás vezmou za 275 tisíc, ale říká se, že vyžadují, aby členové dávali 20 % svých příjmů na charitu. To je dost… V Yellowstone je vstupní poplatek stejný, k tomu si ovšem musíte koupit dům za víc než 10 milionů. Ale asi je tam hezky – koupil si ho totiž i Bill Gates. Klub Macayama je za 250 000 a chodí se tam jen pěšky, v Preston Trail zaplatíte 175 000 za (mírně pochybné) privilegium, že členy klubu stále ještě smějí být jen muži.

Ty nejznámější kluby jako Augusta National, Shinnecock atd. jsou ze staré školy a vstupní poplatek není tak vysoký („jen“ kolem sta tisíc), ale dostat se mezi členy trvá roky a ne každému se to poštěstí. V těchto klubech mají dva typy členství. Equity – tam to vlastní členové, a non-equity – někdo jiný prodává práva užívat klub. Vstupním balíkem finanční povinnosti členů nekončí: platí se roční fee a často ještě měsíční paušální výdaj na jídlo – mezi 100 a 1 000 dolarů. Roční poplatky přitom nejsou laciné – od 10 000 se šplhají až třeba k 50 000, což je třeba případ connecticutského Fairfield County.

Existují také kluby, které o sobě žádné údaje neposkytují. Je to třeba Dunes Club v New Buffalo v Michiganu, který má jen devět jamek a udržuje počet svých členů pod stovkou. Nemá vlastní webovou stránku, z jiných zdrojů se dozvíte jen krátký popis a že má devět jamek – žádné fotky, žádné údaje, ani délku, nic. Klub je tak ukrytý, že se spousty michiganských golfistů domnívají, že je to jen mýtus, fikce. Vede k němu neoznačená prašná cesta, parkuje se pod stromy, nejsou tu buginy… ale je to prý nejlepší devítka Spojených států, s osmi odpališti na každé jamce a super servisem.

A skočme přes oceán: skotský Loch Lomond za 150 000 dolarů, fee 7 500, a to ještě nabádají členy, aby tam moc nehráli, že to není určeno jako jejich primární klub, ale jen pro příležitostnou hru. A co Čína, která dohání svět i v golfu? Průměrné vstupní poplatky jsou 53 000 dolarů, na prvních deseti hřištích ale víc než dvakrát tolik. Ročně pak ještě členové platí něco mezi 1 500 a 4 000 dolary.

Pokud se vám ze všech těch čísel neudělalo zle, sedněte k počítači a nakoukněte na stránky těch hřišť. Připravíte si příjemný večer u krásných fotek – a pomalu můžete začít plánovat, kde začnete sezonu 2016.

Na Pebble Beach budou letos korunovat také vítěze US Open.

UŽITEČNÉ ODKAZY

Hřiště Web

Augusta National www.augusta.com

Bears Club www.thebearsclub.com

Liberty National www.libertynationalgc.com

Loch Lomond www.lochlomond.com

Miami Blue www.doralresort.com

Ocean Course www.kiawahresort.com

Old Head www.oldhead.com

Pacific Dunes www.pacificdunesgolf.com

Pebble Beach Golf Links www.pebblebeach.com

Quarry www.quarryinfo.com

Sawgras www.golf-sawgrass.com

Sebonack www.sebonack.com  

Trump National www.trumpgolf.com

Whistling Straits www.destinationkohler.com

Tady jsou dva linky – na nejlepší stovku amerických hřišť a na nejlepší stovku veřejných amerických hřišť. 200 obrázků, jeden hezčí než druhý…!

http://www.golfdigest.com/gallery/americas-100-greatest-public-courses-ranking

http://www.golfdigest.com/gallery/americas-100-greatest-golf-courses-ranking

Pokračování

Nejbláznivější golfový projekt

Vznikl před dvěma roky v Číně, v proslulém resortu Mission Hills. Ten už má 22 hřišť, a jeho šéf Dr.Ken Hu pověřil tým amerického golfového architekta Briana Curleyho, aby vytvořil něco originálního, projekt, který by oživil celé Mission Hills a přiblížil golf širší veřejnosti a hlavně hotelovým hostům komplexu.

Američané zapojili fantazii skutečně důkladně. Na hřišti normální velikosti naplánovali repliku čínské zdi, která doprovází jednu z jamek po celé čtyřistametrové délce, jiná jamka má green tvarován podle „ptačího hnízda“, atletického stadionu z nedávné olympiády v Pekingu.  Další jamka je věnována symbolu Číny, obří pandě, nazvali ji Pandamonium. Jinde se hráči budou proplétat mezi vcelku zachovalými „ruinami“ mayských pyramid nejméně desetimetrové výšky…

Nejvíc rozruchu vzbudil návrh předposlední jamky: je koncipována podle pověstného ostrovního greenu na floridskéTPC Sawgrass, nejznámější jamky celé PGA Tour: jen je jezero tvořeno osmdesát metrů širokou pánví, ve vodě semtam plavou obří nudle, z boku na něm leží padesát metrů dlouhé čínské hůlky… sám green je vcelku normální. A tím hity nekončí: na každém odpališti si hráči mohou podle vlastního přání a svého herního standardu navolit uměle vytvářený vítr!

Nejpodceňovanější hřiště

I takovou  kategorii vedou golfoví statistici. Nejde o hřiště zanedbaná a druhořadá, ta jsou neoceňována právem. Ale novináři si všímají toho, že o určité skupině top hřišť se mluví stále a jejich jména si golfisté pamatují líp než jména vlastních dětí, zatímco o dalších, která jim mnohdy úspěšně šlapou na paty,  ani pes neštěkne. A tak se v análech pravidelně objevují i žebříčky nejpodceňovanějších hřišť, která si zaslouží pozornost. A všimněte si, jak mívají parádní jména!

Jedním z nejkrásnějších „opomíjených“ hřišť je Dinosaur Mountain, Dinosauří hora v arizonském Zlatém kaňonu (Gold Canyon). Už od jména krásné hřiště, zeleň fairwayí je těsně lemována pouštními pahorky, na nich hustě rostou keře a velké kaktusy, v pozadí tvrdí muziku velké hory se zasněženýmíi vrcholky. To mít u nás… V resortu Tančící králík mají dvě hřiště – Buky a Azalky, jedno lepší než druhé. Vsadím se, že jste o nich neslyšeli, ale designovali je hvězdní borci Tom Fazio a Jerry Pate!

Patří sem i čtyřsetdolarový Wynn Club Las Vegas: nechybí mu nic, je čtvrt míle od slavného vegaského Stripu, opět dílo Toma Fazia, kolekce klasických těžkých čtyřparů, vodopády… V Bethpage State Parku jsou dvě hřiště, to se jménem Black je velmi známé, jeho bráška Red stojí snad ani ne půlku, je stejně dobrý a téměř  stejně těžký (čtyři čtyřpary na druhé devítce mají nad 420 metrů) a nikdo o něm nemluví.

Tobacco Road GC ve Stanfordu – tento tabák vysaje každému z plic hodně vzduchu: kombinace útesů, dun a hustých lesních porostů, mezi nimiž se proplétají ferveje, hráče baví a rozčiluje zároveň. Tohle měl kontroverzní architekt Mike Stroltz přesně na mysli. Tady nejde vyhrát, možná ani remizovat, hřiště každému vypráší kožich, a snad proto přitahuje bojovné typy hráčů stále znova. A mezi podceňovaná hřiště bývá řazen i veleznámý Spyglass Hills, stále se umisťující mezi padesátkou nejlepších. Jak to? Protože těsně sousedí se dvěma velikány, Pebble Beach a Cypress Point, a ti září ještě o něco jasněji. Přitom Spyglass Hills je stejně náročný, stejně krásný… jen je jaksi pořád ve stínu.

Ostrovní green

Ostrovních greenů je po světě habaděj. Na většinu se dá vstoupit suchou nohou, jsou tedy aspoň úzkou šíjí nebo můstkem spojeny s pevninou. Pak je pár ostrovů, na které je potřeba dojet na loďce. To už je zajímavější, ale tyhle ostrovy jsou umělé. A pak je jeden – prý opravdu jen jeden na světě –  kde je green na ostrově přírodním! Tuto jedinečnost najdete (pokud se tam vydáte) v mexickém resortu Punta Mita na hřišti Bahia. Ostrov je festovní, skalnatý, omývá ho nádherně modrý oceán, v nejbližším rohu ostrova vytvořil designér hřiště Jack Nicklaus plošinu s greenem, který zabírá tak třetinu jeho plochy. Hřiště to také není ledajaké, otevřeli ho v roce 2009 a green fee v sezóně je 240 dolarů, to není málo, na Mexiko už vůbec ne.

Nejtěžší jamky světa

Hodně tenký led, takových jamek se dá vyjmenovat hodně, záleží na tom, koho se zeptáte. Nikdo nehrál všechny, takže výběr je zase z těch populárnějších hřišť, třeba v Bernolákovu ti hodnotitelé pravděpodobně nebyli.

Ale na jedné se svět shoduje: pověstný jihoafrický třípar z hory Hanglip Mountain do pětisetmetrové hloubky, kam se lítá helikoptérou a kde je za hole in one vypsána a dosud nevyplacena odměna milion dolarů, si nedovolí opomenout nikdo. Dál se často vyskytuje sedmnáctka na TPC Sawgrass, onen pověstný ostrov, pak dvanáctá jamka Augusta National – třípar přes vodu na poměrně úzký green.

Šestnáctá na ultraprivátním Cypress Pointu vyžaduje ze zadních odpališť 230 yardů carry přes mořský záliv, to každý neumí.  Poslední jamka na Whistling Straits byla svědkem památného průšvihu Dustina Johnssona (jak si založil v bunkeru) – ta je taky hodnocena vysoko. A pak jsou pobřežní jamky – když u oceánu pořádně foukne, tak se i z nevinné jamky stává pěkný mazec. Ty ani nejde všechny vyjmenovat…

Nejtěžší hřiště

Zase zůstaneme u výběru z těch známějších, ale ono asi po světě moc těžších neznámých není. Pověst nejtěžšího hřiště si už několik let udržuje The Ocean Course na Kiawah Islandu. Kdo jiný ho mohl navrhnout než Pete Dye, jemuž mezi dvacítkou nejtěžších patří pět designů? Dnes je mu přes osmdesát a kdyby ho musel jít hrát, asi by se za některé jamky nenáviděl. Kombinace CR 79,6 a SR 155 je nejvyšší ze všech amerických a možná i světových hřišť.

Hned za ním bývá uváděn Pines Course v massachusettském resortu The International. Ten není známý z velkých turnajů, ale je sedm a půl kilometru dlouhý, přitom má par jen 73, zato CR 80! Poslední jamka je ze zadních týček skoro 600 metrů dlouhá, a to není nic proti pětce, ta má o padesát metrů víc. A pary 3? Ten nejdelší 245 metrů…! Černé hřiště na Bethpage State Park taky není jen tak, u klubovny je velká cedule, pravící “Varování, extrémně obtížné hřiště, doporučujeme jen pro velice zdatné hráče“. Ta cedule nelže. Je to nejtěžší veřejné hřiště na světě – proto ta tabule s varováním. Poutníče, pokud se necítíš, zamiř k sousedům…

Kapitolou sama pro sebe bylo loňské dějiště U.S. Open – hřiště Chambers Bay. Dlouho dopředu varovali hráči i další golfové osobnosti, že hřiště se pro takový turnaj nehodí. Nestejný povrch fervejí i greenů, divoké roughy, greeny jako mejdlo, z nichž míčky ujížděly i po dobré ráně daleko pryč… Trápili se na něm všichni, možná nejvíc Tiger, celý golfový svět byl svědkem jeho zoufalství. Takové hřiště prověří víc psychickou odolnost než herní kvality a to cílem golf není, proto se mu letošní žebříčky obtížnosti hřišť taktně vyhnuly.

Ještě tady máme dvě nej týkající se loňské sezóny PGA Tour – z praktických důvodů bych je zařadil do prvního z těch dvou pokračování, na které se to roztáhlo.

Nejlehčí a nejtěžší hřiště na PGA Tour

Tady budeme pracovat s konkrétními čísly, ale přesto je to zase trochu porovnávání neporovnatelného. Ročník 2014/15 byl odehrán na 51 hřištích a statistici vyčíslili na každém z nich, jaký byl průměrně zahraný výsledek vůči paru hřiště. Pomiňme všechny vnější vlivy, od počasí až po kvalitu hráčů (na některé turnaje jsou zváni i hráči, kteří zahrají vysoká čísla, jinde se takoví nevyskytují) a dostaneme dobré porovnání hřišť. To spektrum je překvapivě široké – víc než šest ran dělí nejsnadnější hřiště od nejtěžšího. Na sedmnácti z těch jednapadesáti hřišť se průměrný výsledek hráče dostal nad par, o rok dřív to bylo 27 hřišť. To ukazuje, jak se kvalita pole hráčů za ten rok zvedla – hřiště zůstala v podstatě stejná…

Pár příkladů z desítky nejlehčích: Desáté nejlehčí bylo hřiště TPS Deere Run na turnaji John Deere Classic, dlouhé 6614m s parem 71. Cut byl -4, vítěz Spieth hrál -20, průměrné skóre hráčů bylo na 69,64, což je 1,35 pod parem. Čtvrté  nejlehčí TPC Louisiana pří turnaji Zurich Classic, délka 6757m, par 72. Vítěz Justin Rose -22, průměr skóre 69,95, to je 2,05 pod par.

Jako vůbec nejlehčí se jeví hřiště Plantation Course na Kapalua při turnaji Hyundai Tournament of Champions. Jen zde se průměr pole dostal níž než tři rány pod par. Ale zde to mělo specifický důvod: hrálo zde jen 34 borců, vítězů turnajů z minulého ročníku. Nesporná kvalita pole vykonala své – průměr 3,07 pod par při úctyhodné délce hřiště 6781 metrů! Zde byl i nejvyšší průměr délky drivů…

A co nejtěžší hřiště? Zase si uvedeme pár příkladů. Desáté nejtěžší bylo Whistling Straits při majoru PGA Championship. Přestože bylo velmi silné pole a vítěz Jason Day posunul rekord turnajů major o ránu na -19, silný vítr a délka hřiště 6826 metrů vykonaly svoje – průměrné skóre se dostalo o 0,759 nad par. Na páté nejtěžší se dostalo Torrey Pines při turnaji Farmers Insurance Open Opět vyhrál Jason Day, tentokrát jen s mínus devítkou, a pole hráčů bylo průměrně o 1,518 nad parem, proti minulému roku zlepšení o 0,334 úderu.

Druhé místo mezi hřišti, která kladla hráčům nejvíc překážek, obsadilo TPC San Antonio při Valero Texas Open. Délkou to nebylo, hřiště měřilo jen trochu nadprůměrných 6766 metrů, zato se do hráčů opíraly silné větry. Proti minulému ročníku se proto průměr zhoršil o víc než ránu na +2,521. Vítěz Jimmy Walker ve větru umí, hrál 11 pod, ale pod parem skončilo pouhých 10 hráčů ze 144členného pole.

Jako největší můra se předvedlo velmi specifické hřiště Chambers Bay při U.S. Open. Délky dvě – buď 7016 nebo 6954 metrů, některé jamky totiž rozhodčí měnili z paru čtyři na pět a naopak, celé hřiště vyschlé, kopcovité, složité, míčky na fervejích  jezdily jako blázen, včetně greenů, ze kterých se vypatovat ven nebyla žádná ostuda, pokud vůbec bylo poznat, kde končí fervej a začíná green. Par jen 70 (při těch délkách!), průměrný výsledek plus 3,452.

Dle zahraničního tisku zpracoval Ivo Doušek