Adamstal a to další

Adamstal. Každoroční svátek.

Zase nepršelo! Už podruhý!!!

Kolikrát už jsme tam hráli? Patnáctkrát? (A já vždycky ještě v říjnu, fotit stromy.) Není to už pro náš spolek nuda?  A kudy z nudy? Tak třeba dám longest na dvojku. Všichni znáte. Tatry Alpy Himaláj. Šestkrát se mě z recepce ptali, jestli opravdu na dvojku. Šestkrát jsem vysvětlil, že už jsme u nich byli patnáctkrát. Chce to zněnu, vzrůšo! Dělali že chápou, ale druhý den měla zas službu jiná recepční…

… jsme přijeli pod tu dvojku a ta značka, vlastně obě, byly nechutně vysoko a daleko, skoro to vypadalo jako vtip nebo provokace, Libore. (Libor je pro tentokrát zkratka pro Libora Picka.) Mnohé ego jsi poničil, vydrželo to tam od prvního do posledního flajtu, furt na jednom místě. A Lucka Horná taky nebyla marná, viděli jste, kousek pod Liborkem.

Později v hospodě: Vlaďka Kratochvilka, nyní Filipová: „Viděla jsem ten longest, tak jsem se napřáhla, zaťala a prásk… znáš ten šutr deset metrů od červených? Tak od něho v pravým úhlu, asi až za silnici dole.“ (No v Enzesfeldu šutr u odpaliště nebyl, tam longest vyhrála a přidala i nearest. Už ji znám hodně dlouho, a taky je dlouho, co jsem jí doporučoval, aby hrála ze žlutých…)

Nevím, co na ten longest řekla většina, v mém flajtu panovala poraženecká nálada („mě už na tyhlety soutěže nenachytají“) – předstírali, že jim byl longest jedno, ale stejně se porovnávali. Máte to taky tak? Já vyšel z názoru, že všichni tou jamkou stejně musejí projít a někdo holt bude nejdelší.

V Adamstalu bývají večírky, v neděli menší, protože čeká Adamstal, v pondělí větší, protože Adamstal už je jedno a na Enzesfeldu záleží o fous míň. Někdy se při večírku ztratí klíče od pokojů a opilí nešťastníci jsou nuceni přelézat k vlastní manželce přes cizí balkón, my jsme se jen lehce picli druhý den, večírky byly ale aspoň tři, možná čtyři, paralelně, v různých místech, výsledky či následky nevím, nasucho to jistě nebylo. A že jsme neseděli všichni zaráz? Aspoň jsme se nemuseli tolik překřikovat při tom líčení, jak jsme to nádherně trefili na které jamce – to jsou ty krásné chvíle, kdy každý podrobně vykládá o svých deseti sekundách  slávy, ostatní to nezajímá, přikyvují, nevnímají a jen čekají, až se dostanou ke slovu…

Luboš nedal za celý Adamstal par a toužil po něm, tak si na devatenáctce zahrál dva míčky. Že co kdyby. Žádný na green, ale byly z toho pary rovnou dva… Život…

Dali jste si ten snack na startu? Nebylo to špatný, díky Vladimíre! Z marketingových důvodů nebudu uvádět jména, ale v osm ráno přicházeli k recepci dva nosiči obtížení krabicemi se sáčky krekrů s příchutí slaniny, dovezli je na start a startérce dali za úkol je aktivně nabízet, aniž by zmiňovala jméno mecenáše (má přezdívku „známý brněnský miliardář“, víc ze zmíněných marketingových důvodů nelze prozradit). Jen houšť, dárečků není nikdy dost! Na Kořenci 24.8. bude cenová samoobsluha, už přemýšlejte, čím překvapíte kolegy.

Na ženské téma.

Sešlo se nám tam několik dam s hendikepy pod patnáct. Skvělé, to dlouho nebylo. Jednu jsem už neviděl deset let, jiná měla nádherně červený kraťasy, jiná je senior začátečník, pade slavila letos, ještě jiná otloukala ten šutr na dvojce – no nejmíň čtyři byly. Startérka měla Adamstalem vyrobenou startovní listinu s osm let starými hendikepy, holky tam měly 44 a podobně, startérka se divila, proč nehrají z oranžových, ale potvrdila, že hrály (na ty hendikepy) dobře až výborně.

A asi právě některé z nich si v domečku na desítce u té české paní, co vydávala bezinki, pivo a chleby se špekem, postěžovaly, jak je ten Adamstál těžkej. V recepci to zřejmě rezonovalo dál a jak jsem šel odevzdat karty, zavedla paní majitelová (jedna z recepčních) a tchyně majitele (ta startérka) se mnou debatu na téma, že dámy říkaly, jak je ten Adamstál těžkej, a usoudily, že naše tůra stárne (pozor, podle mě to platí u jen chlapů) a že příště musíme dát dámy z oranžových a chlapy z modrých.  Asi nejlíp nestěžovat si u nepravých uší, holky, oni to jako stěžování vzali… mluvím o tom proto, že mi totéž (těžký!) v hospodě řekla jedna z vás, co tady dlouho nebyla, jo, to ztěžkne každý hřiště, ale když máš hendikep 11 nebo 12, tak je ten povzdech velice relativní… taky si určitě nepřála oranžový. Tak snad ještě příště vás udržím na červených.

A že je paní startérka (ročník 47) soucitná, naznačila, že příště udělají chlapům ze žlutých modrožlutý, píchnou něco blíž. Ale ona to za rok zapomene. A jak je vždycky kritická, letos nás chválila, i rychlost (přinejmenším první půlky), tak i že všichni byli zdvořilí (srovnávala nesrovnatelné – nás seriózní se Slováky na nějakém turnaji nedávno, že hodně pili a křičeli).

Enzesfeld,odpaliště páté jamky.  Luboš (ten menší zábavný chlapík, co s náma bývá už léta, ale ne často), tak Luboš povídá: Tady je to dovolená proti Adamstalu. O vteřinku později Tom (vidíte, nenápadně představuju svůj flajt)– Tom je ten mladík, co k nám věkově evidentně nepatří, ale je to můj syn, občas s námi někam jede – tak Tom pořádnou ranou zasáhne strom tak pade před náma, zaduní to a míček vyskočí na fervej mitte. Ladík (další člen téhož flajtu, znáte ho někteří pod zkratkou DIK) Ladík povídá – to je šumperský dró. To se hraje tak: (a začal máchat rukou nahoru dolů) odpal, les, bum, bum, bum a bum fervej (při posledním bum se rozvášnil a praštil míčkam silou o zem.  Až jsme se přestali smát, nasměroval svůj míček Tomovým směrem, jenže nu nevypad. Holt nejsu ze Šumperka, řekl a šli jsme ho (marně) hledat do lesa.

Rafy chyběly

Raf, česky rough, nemáme moc v lásce, raději hrajeme po fervejích. Ale tady nám rafy chyběly, byly uschlé, sešlapané a neplnily svou záchytnou funkci na nakloněných jamkách, ktarých tady není málo. Zahráls skoro na druhou stranu, míček poslechl po dopadu gravitaci a seběhl šikmo přes fervej, chybějící pás rafu ho nezachytil a už jsi ho hledal na kraji lesa, někdy až pod nějakou mezí.

Jako obvykle nejde nikdy všechno hladce. Ráno v Enzesfeldu jsem na dálku řešil s naším administrátorem Vlastíkem Šteflem přepis nesprávně zadané osmičky ze skórkarty z pondělka, patřila tam pětka, raději jsem nepřemýšlel, co bylo na skórkartě a uvěřil jsem, že šlo o chybu v přepisu a ne skórkarta podepsaná s nesprávným číslem, to jsou pak diskvalifikace. Podobně na skórkartě z druhého dne bylo potřeba něco rozšifrovat, to už se řešilo ve středu…  piště prosím skórkarty pěknými čísly a než se odevzdají, prohlídněte si každý tu svou, jak to ten druhej nešika naškrábal.

No a ještě nakonec, proletěl jsem některé výsledky a je tam co chválit! Sem tam padne berdík, ale zajímavější mi připadá třeba řada pěti Dušanových (Kyněrových) parů od jamky 4 do 8 na Enzesfeldu, krása. Nebo zlepšení Bohuše Huťky (46 stejblů v Adamstalu), 80 ran Ladi Chodáka tamtéž, či Luďka Hanáka v Enzesfeldu – bez paru, ale obdivuhodných 13 bogíček s hendikepem 25! Já vím, že kdybych ty výsledky prolezl všechny, chválil bych možná jiné, nebo určitě i jiné. Zkuste si to sami a najdete mnoho skrytých klenotů…

Tak na Kořenci!

Ivo Doušek