Slovo k Penati

Když se blížila předpovězená povodeň a pak skutečně tolik pršelo, měl jsem hodně zvláštní pocity, že zatímco Česko svírá pocit příchodu neodvratné hrůzy, já připravuju pondělní a úterní turnaj. Pocity že dělám něco, co se absolutně nehodí k situaci, něco nepatřičného, se ještě zvětšily, když se začaly vylévat řeky. Pocit, že se nezajímám (nezajímáme), jakýsi stud, že si jdeme za svou zábavou, když kolem je tolik spouště. Samozřejmě jsem věděl, že s tím osobně já ani nikdo z nás nemůže nic udělat… přesto sem se těch pocitů neuměl zbavit.

Startovky na oba dny se průběžně zmenšovaly, na pondělí z 85 na 50 a na úterý zbylo asi 84 neodhlášenách, ale tušil jsem, že se budou lidi odhlašovat ještě v recepci a nepřijedou ještě další, někteří jako obvykle bez odhlášení. Stalo se.

První den jsme po dohodě s hřištěm hráli vsákavější Legend místo promočeného Heritage, kde to tolik nevsakuje. Hrálo 24 statečných, pršelo víc jen první hodinu a někteří dosáhli lepších výsledků než ve druhém, zcela suchém dnu. Zvláštní. Líto mi bylo dvou statečných žen, Jany Sedláčkové a Zdenky Hanákové, další ženy nepřijely a tak je dle regulí nebylo možno vyhodnotit do dlouhodobé tabulky. I tak se jim na hřišti líbilo, Jana vypadala po hře standardně, neunaveně, Zdenku dokonce nebylo možno zastavit, jak jí pusa jela – euforie z mokrých zážitků.

Ten den mě vzhledem k vývoji situace bylo líto Petra Maňase, který usoudil, že déšť tak hned nepřejde, a odjel do Brna, a ještě víc Michala Turečka – prý ráno v pět jim  déšť bubnoval doma na okno tolik, že nevyrazili, přijeli pak něco málo po startu posledních a tak nehrál a litoval.

Já sám jsem byl chudák, byl jsem tam od rána, ale protože bez buginy neujdu víc než jednu dvě jamky a buginy na hřiště nepustili, jen jsem se tam povaloval na pokoji (mají od září nové apartmány v patře budovy, moc pěkné) a čekal na hráče.

Manažerovi resortu se mě zželelo a dohodl mi na druhý den výjimku, pustil mě na bugině. To vedlo k menším přesunům ve startovce, protože jsem chtěl nabídnout místo někomu, kdo je na tom jako já a bez buginy by nepřijel. Díky tomu pak vstával Libor Jedlička v Bystřici n.P. kousek po půlnoci (přesněji o půl páté), aby to stihl.

Pak vyprávěl, že chtěl projet po staré silnici mostem mezi Břeclaví a Kúty, ale nepustili ho, ani když nabízel, že spolujedoucí Jirka Hulák přejde most pěšky, aby bylo auto lehčí… no, stihli to. Další, co měli potíže dostat se ze svých zatopených obcí, se prosmýkli po lesních či jiných objížďkách a přijeli, touha zahrát si RSTM je zjevně nezměrná.

I druhý den, kdy už nepršelo od rána, byly ve startovce díry, ale o tom už jsem psal. Nakonec nás hrálo 67. Hřiště ve výborném stavu, jen greeny se mi zdály ještě zprohýbanější než jindy a občas nám píchli vlajku do neseniorské pin pozice.

Nikdo to nemohl tušit, ale ve stavu, v jakém hřiště bylo, mohly buginy klidně jet, ani jednou jsme někde nenajeli do nečekané čvachtačky.

Asi bylo zase dost příhod,  které by stály za vyprávění, já se o nich ale nedozvěděl. Snad jen, že nejelitnější flajt se dvěma singlisty pohřbil ve vodě na osmičce (lehký třípar s jezerem před greenem) pět míčků – tihle dobří zjevně přemýšlejí skoro pořád o útoku přimo na vlajku, zatímco nám dalším se taková rána zdá nebezpečná a objedeme to zprava.  No, tentokrát jsem tam padl i já, ale to jen chybou v míření.

Sezóna byla standardně dlouhá, ale mám pocit, že by ještě končit neměla, a zaslechl jsem hlasy i od jiných. Možná ještě vymyslíme nějakou společnou taškařici, Poysdorf, Heritage nebo jiné. Čekejte na zprávy, třeba nějaké přijdou…

Ivo Doušek