Report z Mnichu a Haugschlagu
Mnich
byla předletní pohoda. Přijeli téměř všichni, hrálo se krásně, výsledky zase někdo nadprům, někdo podprům. Ta první půlka byla spokojenější. Ale u dobrého oběda se to vyrovnalo. Adrenalinu tam bylo asi jako když se pes válí po obědě pod postelí.
Jediné vzrůšo spatřila část z nás při příjezdu. Těsně před stoupáním ke hřišti stáli blikající esenbáci a před nimi auto dvou našich spoluhráčů. Drželi je tam asi ¾ hodiny, jeden nestihl svůj start a druhý dorazil na minutu přesně a dost udýchán.
Proč to bylo: silnice tam dělá oblouk okolo bývalých hraničářských kasáren. Tam stál velký náklaďák. Ten náš kamarád pojal nápad vyhnout se kamionu tak, že to střihne asi 100 metrů po cyklostezce. Ovšem za kamionem stáli neviditelní esenbáci, hned rožnuli maják a zastavili je. Dýchli si, legitimovat se musel i spolujezdec, jestli náhodou není stíhaná osoba, řešily se věci kolem řidičáku, hodně se telefonovalo, atd. Nic moc zážitek.
Haugschlag
měl už dva dny tu nejhorší předpověď, celodenní fest déšť. Spousta hráčů uvěřila (právem) a odjela po Mnichu domů. Večer na Haugschlagu byl krásně slunečný, plná restaurace, … Asi v půl osmé dohrál na poslední jamce majitel resortu, za chvíli za mnou přišel a potěšeně se mnou prohodil pár slov. Viděls ten par? A že je pěkné, tolik vašich lidí (101 ve starovce), a že ráno si popovídáme. Náš vztah je za těch asi 15 let víc než jen úřední.
Ti skalnější, co neodjeli už včera, se ráno dívali do sílícího deště a mnozí opouštěli Haugschlag, jiní se vůbec neobjevili. Nakonec hrálo jen 42 statečných, míň než půlka přihlášených. Za stálého, ač ne moc silného deště. Čest jejich památce.
Potud OK, každý má právo jít nebo nejít hrát do mokra. Nejsme žádná liga, většině je přes pětašedesát a každý najde důvod, proč nejít. V tomto ohledu jsme výletníci bez povinností.
Bohužel se nedostavily komplet dva první flajty, pak jeden ano a dál to bylo jak noty na buben. Dámy v recepci se zmínily, že před pár dny se tam hrála rakouská Strawberry tour v dešti a hráli všichni. A koukl se tam i majitel…
Asi po startovním čase šesti flajtů se u mě objevil, rozčileně mi řekl Tak toto ne, my jsme sportovní zařízení, už nikdy tady nebudete hrát. Nabízel jsem náhradní termín, to ho popudilo ještě víc a zopakoval, že už nikdy. My z toho žijeme! Odešel k počítači a držel si hlavu v dlaních.
No, myslím si, že v tom dešti by jim tam fíčkaři nepřijeli a takhle měli aspoň těch 42 plateb. Ale měli kvůli ohlášené stovce startujících své problémy: sto řízků, posílená recepce, kuchyň i číšníci, startér – bez našeho turnaje by tam byla mnohem menší posádka.
Takhle nás počasí připravilo o Haugschlag. Nikomu nic nevyčítám, opakuju, že každý má právo nejít, i kdyby nepršelo, prostě se odhlásí. Ale toho je na normálních našich turnajích pomálu, všichni chtějí hrát. Tady se ta předpověď a pak i realita zle podepsala.
Na našich hřištích by se na nás asi tolik nezlobili, protože by chtěli, abychom přijeli i příště, tak by žádný manažer neřádil. Tady se možná projevila ta skrývaná, ale tiše existující pozice Rakušanů, že jsme si rovni, ale jsou případy… kdy jsme béčka z východní Evropy.
Mě osobně to zasáhlo – po patnáctiletém vztahu plném přivezených turnajů a společných her nebo večerů se jen zaprášilo. Zasranej déšť… přitom kdyby místo deště byly bouřky, zrušili by to a ještě se možná omluvili, že jsme se tam táhli zbytečně. Ale hřmělo jen v klubovně…
Tak zas někdy…
Ivo Doušek
