Palát a Ivo v Schönbornu a Diamondu
První dvojturnaj, první vážnější test naší odhodlanosti dát si zabrat víc než jedním golfem a hned na dvou vážných těžkých hřištích. Napřed k účasti: pro mě 4 překvapení. Větší účast než jsem čekal na Schönbornu, menší než jsem čekal na Diamondu, pak že všichni přijeli a dohráli a nakonec že v podstatě nikdo neškrtal jamky. Tři dobré, jedno horší překvápko.
O tom horším, že na Diamondu nakonec startovalo skoro o 30 hráčů míň než o den předtím, jsem si povídal s místním manažerem. Podle mě je Diamond těžký, má takovou pověst a ti, co ho hráli dřív a postupně stárnou (spolu s nimi celá naše tůra), si už nechtěli nechat natlouct od hřiště nad jejich síly, resp. kde neprojdou s uspokojivým pocitem ze hry.
Manažer souhlasil a řekl mi, že se o tom už několik let pře s majitelem a pánem hřiště panem Guzym, který je sice jen průměrný hráč, ale nechce na obtížnost hřiště sahat. Můj názor a dopad na naši účast prý panu majiteli určitě nezatají.
Ale zpět. Pondělní ráno jako vymydlené, obavy z horka a ničeho jiného. Bylo den po krásném titulu mistrů světa (v hokeji, pro ty, kdo sledují jen golf) a Libor Jedlička nastoupil v dresu s číslem 18 a nápisem Palát, klidně mu tak říkejte…
Po pár jamkách se západně od hřiště vytvořily obří mraky značné tmavosti, postupně dál černaly a začalo z nich hřmít – ale ne úplně blízko. Přijel za mnou maršál a ptal se, jestli má zahoukat. Dohodli jsme se, že až kdyby měla bouřka přijít až nad hřiště, svěřil mi další průběh na mou odpovědnost, resp. na odpovědnost každého hráče. (Jaký by to mělo právní dosah nevím a nechci vědět.)
Pak se na východě od hřiště objevila druhá bouřka, to už za mnou maršál přijel i s manažerem hřiště, opět jsme se dohodli, že to odhoukají, až když se to dostane nad hřiště. Manažer mi na mobilu ukázal, že to nutně bude do půl hodiny. To už na pobou stranách skoro nepřetržitě hřmělo asi dvě hodiny. Začali jsme spěchat, ještě jednu jamku, pak přišel pořádný poryv větru, skoro jsme se rozjeli ke klubovně, ale zmírnilo se to, jen začalo trochu pršet a za toho stavu jsme došli celé hřiště.
Schönborn je nádherný, spousty opravdu překrásných stromů, trošinku zpustlý park, krajinový zážitek, nízké ferveje, dokonalé rychlé greeny. Na nich se uplatnili ti, co nevynechávají trénink patování. Stav hřiště odpovídá tomu, kolik chtějí za fíčko (140 euro, my 78, nejmíň co jakýkoli turnaj platí. Léta dřiny…).
Výsledky nebudu komentovat, snad jen to, že Ladislav Chodák, který jel až z Prahy a proto startoval až v posledním flajtu, vyhrál s luxusním náskokem čtyř ran. A mezi dámami dvě vítězství Renaty Volné, osoby, která určitě není z nás všech nejzdravější… gratulace!
Na nearestu nám bohužel nedali pásmo. Když jsme tam přišli, byla pánská tabulka píchnutá půl metru od vlajky, přesto jsme pak od klubu dostali zprávu, že Jaromír Hoffmann zahrál 5,48. Nevím, kde to vzali, pro mě zahrál půl metru od tyče. I Líba Trenzová s 4,48 skvělá. Na longestu byla cedulka nesmírně daleko, a na ní René Sekot. Úžasný výkon, a potvrdil ho i druhý den, přestřelil dokonce známého ranaře Luboše Sedláka: cenný double. Asi přes zimu nespal. Longest Staši Stejskalové jsem neviděl, hrála za náma.
Druhý dne zase ráno nádhera už od rozednívání (které jsem průběžně pozoroval, protože jsem nenašel, jak si stáhnout roletu), ale jak se blížil náš start, na západ od nás se přes půl obzoru zvedla nebetyčná stěna škaredých mraků. Odhadovali jsme to na dvě tři jamky, než to na nás spadne, přestože zmíněný manažer tvrdil, že bude dobře. No, skoro měl pravdu, ta stěna se na hřiště nesesypala. Jen byla o dost větší kosa, než jsme čekali, foukalo a ke konci to trošičku kropilo. Proto byli asi zalezlí i hadi… viděli jsme jen jednoho (ne, to „jen“ je vtip, zas tolik jich není a nekoušou), manažer říkal, že tam jsou, ale že se s nimi hráči nepotkají – my jsme měli tu kliku, jeden se tam ploužil, když jsme koukali po mém míčku – nemám hrát do křoví, ferveje jsou široké ažaž.
Všichni zase psali i celkové číslo, neškrtalo se, gratuluju k psychické i fyzické odolnosti, zvlášť těch z nás, co přinesli vysoká čísla (já ponurých 126 a bylo i pár vyšších). No a pak se zas udělalo hezky, znáte to, cesta domů za slunka, když na hru bylo celou dobu nevlídno, jistě potěší. Jo, ve startovném byl řízek s výborným salátem, po něm moučník s jahodama, už jen kvůli tomu moučníku stálo za to tam jet.
Ještě jsem si vzpomněl, i Petra Kotrlová zahrála hodně dlouhej longest, tu poznáte na první pohled, že se mezi námi všemi pohybuje nejsvižněji (všem ostatném se omlouvám, ale i na její ráně je to poznat), asi nějaká postaršená seniorka…
Tak za pár na Kořenci, bude pěkně, deštníky s sebou!
Ivo Doušek
