O seniorech a prohřešcích, nejen v RSTM

Jak stárneme, mění se naše dosud zcela bezchybné smysly, a to bohužel i smysl pro pořádek, slušnost a sebekritiku. Začneme být nepřesní, někdy trochu sobečtí, odpouštíme si prohřešky. V životě obecně, na golfu jakbysmet.

Prohřešků na golfu je asi milion.  Některé souvisí s přibývajícím věkem, ale většina je jiného druhu.  Něco jsou prohřešky nevědomé, neúmyslné, větší polovina je těch vědomých. Některé ovlivní váš výkon, jiné hru či náladu flajtu, jiné pohyb celého hřiště.

Tahle plejáda se bohužel nevyhýbá ani turnajům RSTM.  Chtěli jsme popsat pár příkladů „z naší denní praxe“, ale objevil jsem několik článků, které jsem kdysi psal pro časopis Forgolf, a to je bezedná studnice.

Tady si projdeme věci, co nás nejvíc bolí, celé články můžete najít v rubrice Aktuality (nebo jiné, zařaď to, pošlu ti je. Děkuju.)

Předesílám: toto by mělo stát velkými písmeny: ženy se procentuálně dopouštějí o moc míň prohřešků než muži. Nejsou přehnaně soutěživé, nejsou tak rafinované v hledání výhodiček (v golfu), hrají většinou po ferveji.

Mimo vlastní hru:  Neodhlašování se z turnajů nebo odhlašování o půlnoci s textovkou řediteli turnaje, že mám zítra zubaře nebo jsem se právě vrátil třeba z Antarktidy, i když už jsem s turnajem nepočítal před odjezdem. 

Nevědomé: často vycházejí z nedostatečné znalosti pravidel: nepočítání prošlágů, kosení vysoké trávy kolem míčku pomocí několika cvičných švihů, ušlapávání trávy, další vylepšování stanoviště (manželka podrží překážející větev, atd. – i to známe z RSTM). Začátečník občas neví, u lepšího hráče jde o úmysl.

Špatné počítání: omyl nebo úmysl? To počítání může být správné – výborně, nebo nesprávné omylem, nebo nesprávné úmyslně. Nesprávné počítání omylem je doménou začínajících hráčů, hráčů slabších a hráčů starších. Ti co začínají se ještě tolik neorientují a nemají zažité stereotypy počítání (nejlepší je započítat každou ránu hned – pak je člověk schopen vyslovit svoje číslo v momentě, kdy vyndává míček z jamky: tak to dobří vesměs dělají). Taky hrají tolik ran, že se jim snadněji stane, že ztratí přehled. Málokdo si ránu připočte, opačné případy drtivě převažují. Dobří hráči už mají dobře vypěstovanou paměť na to, kudy hráli – a taky, do čtyř či pěti se počítá snadno…

Starší hráči někdy dělají neúmyslně chyby, které lze při dobré vůli přičíst jejich věku a kornatění některých částí hlavy. To jsou případy občas pozorované – ale jsou i stařičtí hráči s hendikepem, na který už dávno nehrají – jen si ho zapomínáním ran udržují, někdy nevědomě, jindy vědomě. Vždycky se mají na co vymluvit.

Nejvíc se zapomínají krátké zmršené rány.

Borci hrající čísla kolem sedmi až devíti někdy rádi sázejí na to, že jejich zapisovatel nesleduje jejich hru natolik pozorně, aby si povšiml rozdílu mezi devítkou a hlášenou osmičkou. To už je vědomé, podvod. Kdo hrává s těmito hráči, jistě to zná. Někdy stačí po nahlášení šestky jen prohodit „nebylo to sedm?“ a příslušný hráč se rychle opraví, aniž by se přel nebo to vůbec počítal znova: ví o tom, zkusil to. Trapné je to spíš pro toho, kdo mu to spočítal, z přistiženého to často lehounce sklouzne.

Kdysi s námi hrál hráč, říkejme mu třeba Hanák. Jednou si Tom Kotas (ten s výbornou pamětí) večer na serveru povšiml, že Hanák má na pár jamkách jiná čísla než hrál. Prověrka karet, přegumoval to na té své (asi na záchodě, tam vás málokdo přistihne), na druhé kartě zůstaly původní výsledky. Říká se, že na to mají některé tužky gumu.

Rušení: velké téma

Rušení před startem na jedničce: tam se občas sejde víc flajtů, zapovídají se a nevšimnou si, že někdo hraje.

Golfista nebývá rušen jen při prvním odpalu, setkáte se s tím po celou dobu hry. Rušení je spousta druhů, od neúmyslných až k podlým, úmyslným.

Ty neúmyslné mají zase na svědomí hlavně začátečníci, kteří se ještě nekontrolují, „motají se po hřišti“ – to o nich říkají profíci, nemají zažité golfové chování. Stoupnou si vedle vás nebo do linie, kde je hráč zachytí periferním viděním, promluví na něj nebo na někoho jiného – nestíhají sledovat, že někdo se právě chystá odpálit nebo patovat, nechávají bag před greenem, zapisují výsledky před odchodem od greenu atd. Motání je mnoho druhů.

Mluvení spoluhráčů při odpalu je velice nepříjemné. Člověk pak neví, jestli má zatnout zuby a pokračovat, nebo rutinu přerušit a začít znova. Znova – to se lehko řekne, ale když přerušíte, naštvete se nebo začnete přemýšlet, co na to řeknou ostatní, jestli to nebudou považovat za přehnanou citlivost – a často ten úder pokazíte. Když si řeknete, že budete pokračovat, a pokračujete v rutině provedení úderu, tak to taky není ono – prostě jste byli vyrušeni. Babo raď, co je lepší – a stává se to pořád.

Šeptání: velice nepříjemné. Někomu nevadí, jiným to připadá horší než mluvení nahlas, protože automaticky začnou natahovat uši a koncentrace je pryč.

Často se setkáte s hlučným chováním flajtu, který hraje na vedlejší jamce. Sami sobě při úderech nehlučí, ale po ráně ji komentují nebo výkřiky oslavují. Je to slyšet daleko dál, než si takový hlučný flajt umí představit. Často jde o flajty dobrých kamarádek, čím jsou si bližší, tím víc a hlasitěji povídají.

Specifickým rušením jsou nadávky: ty bývají slyšet od hráče, který právě zahrál. Někteří považují právo nadávat za své nezadatelné právo, jiní na svou omluvu řeknou, že se musí dostat ze stresu, ale často tím otráví náladu ostatním. Pak slyším: s tím mě nepiš, nebo nepřijedu…

Další – hráč zahraje, míč je ještě ve vzduchu, ale on už komentuje, co tam udělal za chyby – předvádí tím, že je lepší, než jak to zahrál. Pamatujte – ostatní hráče vaše rány nezajímají, nezajímají je ani chyby, kterých jste se dopustili a nepotřebují slyšet váš komentář.  Hrají každý svou hru, sami uprostřed flajtu.

Taky pochvala může rušit nebo naštvat – stává se to dobrým hráčům, které pochválí hráč horší. Z pohledu toho horšího šlo o dobrý úder, ale ten lepší hráč mohl mít ještě vyšší cíle a není spokojen – pak ta pochvala může vypadat i trochu jako výsměch.

Ďábelské rušení je dotaz, většinou od manželky, „kolik ran vlastně mám?“ . Hrajete dál, ale chtě nechtě začnete v duchu počítat ty rány…

Další sortou rušení jsou zvuky, které vydává výstroj či výzbroj nebo sám hráč, někdy i úmyslně. V okamžiku soustředění před úderem hráč slyší jako sova a vyrušit ho dokáže cokoliv. Zašustění papíru od svačiny, kýchnutí, smrkání, prudší vražení hole do bagu patří k běžným a určitě nevítaným rušivým projevům.

Na greenu:

Zvedání míčků překážejících spoluhráči v patování: kdy míček překáží? Když je v přímé linii, nebo kousek od ní, nebo i mimo, ale překáží opticky, ruší? Je hráčské míček zvednout, v podstatě čím vyspělejší hráči, tím spíš míček zvednou v podstatě pokaždé, i kdyby byli úplně mimo úhel pohledu patujícího. Člověk si ho může i očistit, dobří hráči to udělají automaticky.

 Začínající hráči se ptávají: „Vadím ti?“ Samozřejmě se často dozvědí, že nevadí, ale už sám ten dotaz není úplně OK. Lepší je tiše označit polohu a míček zvednout.

Při označování polohy míčku a jeho zvedání se taky dějí všelijaká pestva. Podívejte se někdy pozorně, jakou technikou Vaši spoluhráči míček zvedají. Neříkám že každý druhý, ale i v RSTM potkám jedince, kteří seberou míček jedním plynulým pohybem spolu s položením mince. Je to určitá eskamotérská technika vyžadující nácvik a zručnost, normálně se hráči zvedajícímu míček nikdo pod ruce nedívá – výsledkem je zisk pár centimetrů, mince je podhozena pod balón. Dalších pár pak dokáže leckdo přidat tak, že položí míč zas o kousek dál, ne těsně před minci. To žádnou techniku nepotřebuje, jen trochu drzosti.

Opravování pitchmarků: začátečník běžně slýchá dotaz startéra nebo maršála: máte vypichovátko? Ale pitchmarky jsou převážně problémem lepších hráčů. Začínající golfista totiž až na náhody nedokáže vyslat ránu, která by na green dopadla pod takovým úhlem (= dostatečně seshora), aby po ní zůstal důlek.

Psal jsem o hrabání bankrů? Ne? Téma je jasné. Nejen uhrabat, ale uhrabat pořádně. Nejlíp hrabou profíci na svých turnajích, dokonale.

Na drajvinku

Nejzákladnějším, nejhorším, ale také asi nejčastějším prohřeškem je kradení míčů. Na velkých hřištích zmizí ročně až kolem 5.000 balónů! Kradou je zejména začátečníci, kteří je pak využívají při obtížných ranách, zejména tam, kde hrozí ztráta – údery přes vodu nebo přes vysoký rough, na úzkou férvej apod. Tato činnost je přísně stíhána, snakce za použití cvičných míčů na hřišti jsou mnohdy až drastické (zákaz vstupu na hřiště do konce sezóny apod.). Přesto míčky stále mizí a často se najdou na hřišti – ztracené právě v těch problematických místech.

Nejhorší je to, když jsou staré míčky nahrazeny novými. To se pak mezi nimi objevují i ty původní míče – evidentně si je hráči, kteří nosí v bagu ty staré nakradené, vymění za nové a ty staré odpálí. Na Slavkově nasypali kdysi dávno mezi staré míče osmdesát nových jako pokus a za tři týdny z nich našli jen dva! Extrémem je výmluva jisté paní (hrávala i s námi), že si míčky vypůjčila a že je po sezóně zase vrátí. Na co by je měla, když ne na nasazení v kritických místech, kde je pravděpodobnost ztráty vyšší než jinde?

V poli:

hledání ve vysokém rafu – nedokážeme si na rozdíl od jiných národů připustit, že se z letního vysokého rafu vyhrává velice špatně. Raději si představit, že padl do vody, oželet ho a nezdržovat. Podobně ve křoví, obecně tam, kde najít ho je za trest.

Hledání v autu – jen když jsme nalepeni na flajt před námi a za námi je aspoň trochu díra.

Když vám spoluhráči nejdou pomoci hledat, není to trestné, ale „jen“ nehezké – můžou mít důvod, třeba že je tráva mokrá, nebo nesouhlasí s hledáním v předem ztracených situacích, ale i nepomáhání hledat zdržuje hru – víc očí víc vidí.

Vrcholem všeho je, když se po neúspěšném hledání hráč poklusem vrací na místo, odkud hrál – nejčastěji to bývá na odpaliště, drajvy se ztrácejí nejčastěji. Proč se vrací? Nezahrál provizorní míč. Každý  soudný člověk ho zahraje, když vidí ten první míč mizet někde v džiháru. V tomto smyslu je lepší být pesimistou než optimistou.

Zdržuje i přílišné dodržování pořadí hry: zkušení hráči postupují plynule a kdo je první u míče, odehraje bez přemýšlení o pořadí: to dokáže hru velice zrychlit. Ready golf. Zvlášť patrné je to při krátké hře kolem greenu a při patování, pokud nenarazíte na puntičkáře, který na pořadí trvá. I dohrávání krátkých patů mimo pořadí urychluje hru.

Hráli jste někdy s člověkem, který provádí před odpalem různé cviky, dechové i další, desetkrát si cvičně švihne, pak vymění hůl… ? To je často tak někde na hranici, není to přesně postižitelné, ale je velmi protivné sledovat celé kolo počínání takového hráče.

Výměny hole v průběhu přípravy na ránu svědčí o nejistotě, nebo hráč nepřemýšlel dopředu: zkušenější hráč si dělá jasno o tom, kterou hůl použije, už při příchodu k míčku, nezačne přemýšlet, až je na řadě.

Vyžínání trávy před úderem v rafu: míček leží v rafu a hráč udělá v jeho okolí tolik cvičných švihů, že je kolem míčku taková maličká férvej: pak se hraje o moc líp…

Durchšlágy – prošvihy. Začínající hráč se často do míčku vůbec netrefí, máchne nad ním, aniž by se ho dotknul – a má tendenci si ten durchšlág nepočítat. Míček se nepohnul – nebyla to vlastně cvičná rána? Ne, nebyla, docela dobře se to pozná.

Pokopnutí míčku je vcelku zbabělá a opovrhovaná, leč některými hráči často využívaná cesta, jak míček dostat do hratelnější pozice.

Distinguovanější metoda se stejným výsledkem je zvednout míček k identifikaci a pak ho položit o kousek líp… stačí ho vytáhnout z hloubi trávy, ve které ležel, a dát si ho výš, opatrně, aby tam nepropadl zpátky… Znáte ty spoluhráče, kteří velice spěchají ke svému míčku, vítězoslavně ho zvednou nad hlavu a praví – jo, je to můj – a pak ho položí PŘIBLIŽNĚ do těch míst, kde původně ležel…

Přiletěl mezi vás někdy míček za vámi jdoucího flajtu? Určitě znáte. Většinou už neletí, jen se kutálí, ale přesto… je to přinejmenším neslušné. A zakřičeli „FORE“?  I na to se někdy zapomíná.

Teď vrchol vší filozofie: proč mají golfisté tendence snižovat si skóre, počet ran, proč si vylepšují výsledek (neboť to je nejčastějším smyslem, k němuž ty omyly, „omyly“, prohřešky a podvůdky spějí)? Tady se musíme omezit na tu část, které je páchána vědomě.

Cílem hráčů, kromě primárního „zahrát si“, je porovnat se mezi sebou i se sebou samým. To jde dost dobře pomocí hendikepu. Snahy o snížení hendikepu jsou hybnou silou a motivací valné většiny golfistů, přinejmenším golfistů českých.

Ale hendikep lze získat i tak, že si ho hráč nechá napsat od klubové STK. To lze. Tady ovšem vstupuje do hry hrdost: málokterý houbař si zajde pro hříbky na trh, málokterý hráč si nechá hendikep snížit u zeleného stolu. Hendikep se musí vybojovat. Ale co je to pak za hendikep, který si snížím pomocí podvodu či podvůdku? Navíc neoprávněné snížení hendikepu pak vede ke špatným výsledkům na příštích turnajích.

Toto všechno se ví, hráči si to uvědomují, ale přesto se spousta lidí nechová čistě. Proč? To je otázka, kterou se asi neodvážím zodpovědět, asi to bude souviset s lidskou povahou obecně.

Ivo Doušek

P.S. Kdo by chtěl přinést svou trošku do mlýna – zapojit se do diskuze o prohřešcích, speciálně o věcech odpozorovaných na turnajích RSTM, ideální platforma je Facebook RSTM golf. Tam se dostane i ten, kdo facebook nepoužívá, stačí si do vyhledavače napsat Facebook RSTM golf.