Nepříznivé počasí ve Weitře a Ottensteinu
Weitra: s buginou na houby
Za velice nepříznivých podmínek proběhly dva, za jiných okolností krásné turnaje. Předpověď hrozila a potvrdila se: přihlášených postupně ubývalo, ještě v neděli bylo ve startovce Weitry 26 hráčů, nakonec jich hrálo jen 16. (I v Ottersteinu v úterý zbylo ze startovky takové větší torzo.) Všem čest a sláva, všichni došli. Pršelo občas víc, občas míň, pauz bylo málo. Nejhorší bylo, že míčky neběhaly: hráči si nemohli zvyknout a trvale nedohrávali rány. Aspoň mi to tak říkali: mne déšť nepustil na hřiště (kvůli kolenu nic neujdu a buginy na zdejší velice kopcovité hřiště nepustili).
Jídlo bylo tradičně vynikající. Dýňová polévka, pak vepřo knedlo zelo se dvěma velice nadnormativními kusy vepřového – nedal jsem to, ten druhý kus jsem si dal na večeři… A pak ještě zákusek – jídlem nás tady rozmazlují od prvního ročníku.
Několik nás spalo přímo v hotelu na hřišti. Zabrali jsme čtyři pokoje, dalších pět objednaných zůstalo prázdných. Většina z nepřítomných se odhlásila, ale byly dva případy, kdy odhlášení neproběhlo a recepce mi pak spílala – mohli si napočítat stornopoplatky, naštěstí jsem je od toho odradil. Na to příště pozor.
Buginy ale na hřiště směly v neděli odpoledne a pak v pondělí po turnaji. Využili jsme toho s Laďou Tučkem, pojezdili jsme si obě odpoledně po hřišti, zastavovali u lesa a sbírali houby. Dokonce rostly i tak blízko cest, že stačilo jet, uvidět, zacouvat, sebrat a jet dál. Nikdy bych nevěřil, že pojedu s buginou na houby. A rostly, včetně těch nejvyhledávanějších.
Ottenstein: kroupy!
Když jsme po částečně propršené noci dorazili do Ottensteinu, bylo přibližně jako v říjnu – chladno, ale jen sem tam mrak. Pak se ale říjen změnil na duben a lehce pršelo i z nejmenších mráčků, které se honily po nebi. Až se objevil jeden větší, začalo pršet a po minutce se z kapek staly kroupy. Dost intenzivní nápor, vítr lomcoval deštníky, kroupy fičely v úhlu asi 45 stupňů. Pokryly i greeny – jak by ne – a když jsme dorazili na ten náš, nevěděli jsme vůbec, co to udělá. Celkem to brzdilo, přece jen to nebylo úplné kluziště. Laďa Tuček vymyslel geniální věc – patrem udělal cestičku k jamce. Udělali jsme to všichni, a míček v té stopě jel, odrážel se o boky té stopy a bezpečně dojel do jamky. Myslím, že na to přišli všichni, co se neschovali a zůstali na hřišti.
Ottenstein se letos dostal do elity rakouských klubů – 16 je jich v Leading Courses Austria, museli splnit přes sto nějakých kritérií, na drajvinku byly míčky Titleist atd., pro nás to mělo následek, že citelně zdražili fíčko. V ceně ovšem byl zase i skvostný oběd. Samo hřiště bylo moc pěkně nachystané, greeny hodně jezdily, poznali jsme to už na puttingu.
Výsledky nebyly až na pár nejšikovnějších nic moc, ferveje zase moc nejezdily… ale bylo to o moc lepší než v pondělí. Já sám jsem na prvních dvou jamkách nedostřelil na fervej, míček se ihned zastavil (byly tam dost vysoké rafy), představil jsem si, že to bude na každé jamce a začal hrát z červených. Proto mám u výsledku WD. Musím říct, že mi to dost ulevilo.
Hru z červených jsme si už vyzkoušeli den po našem turnaji na Penati na tom jejich druhém hřišti, hráli jsem z červených a opět velice příjemné, ulehčuje to (i dlouhým hráčům) od napětí a snah hrát urputně každou ránu tak dlouhou, jak je to jen možné.
Ivo Doušek
