Golf a víno na Kaskádě

Hezké slunečné počasí přivítalo v pondělí na Kaskádě rekordní účast – nastoupilo 115 hráčů. Neodradila je ani permanentně přetížená a často ucpaná dálnice zejména v úseku Brno – Vyškov. Ráno do Brna a odpoledne z Brna, když se něco stane, tak celý den a oběma směry. Kdyby ty opravy v posledních letech v Brně plánoval někdo, komu by slíbili odměnu, když to naplánuje co nejblběji, tak by to nedokázal lépe, než ti všichni co to dnes v republice řídí a nedokázali za více než třicet let postavit dálnici na Vídeň. Když mi v neděli po dokončení startovky napsal Michal Hřičiště, že by si ještě chtěl v pondělí s námi zahrát, považoval jsem to málem za vtip. Michal je totiž přeborníkem RSTM v interní soutěži třikrát se přihlásit, dvakrát se odhlásit a nakonec nepřijet (když jsem část víkendu předtím věnoval opakovanému překreslování startovky, která pak stejně vypadala jinak.) A tak jsem Michalovi napsal, jestli to myslíš vážně, tak tě tam dopíšu, ale pokud nepřijedeš, tak už po mě nikdy dále nic nechtěj. A vida. V pondělí ráno po osmé jsem bojoval s ranní ztuhlostí na drivingu a najednou koho vidím, Michal si nabírá košík a jde odpalovat. Povídám mu: „Vypadá to, že dnes byly silnice od Zlína mimořádně volné.“ A on na to: „Ale houbeles, hrál jsem v neděli na Kořenci a přespal jsem tam.“ I tak se to dá dnes řešit.
Jinak hřiště bylo v dobrém stavu, jen jsme všichni v našem flajtu měli trochu pocit, možná že jsme nebyli sami, že na železné byly gríny o poznání rychlejší, jakoby někdo měl v neděli padla a už nestačil dodělat práci. Něco jako, když cikánovi vypadne ve 14:00 lopata z ruky do kanálu, který od rána kopal.
To víno, o kterém píšu bylo trochu neplánované. Volal mi dopoledne Ivo, že je na Kaskádě a je tam jedna paní z vinařství Jakubík, má s sebou hodně flašek a neví co s nimi. Dal mi ji k telefonu a zbytek jste viděli v pondělí. Víno k jižní Moravě patří jako prdel na hrnec a degustace při přechodu mezi železnou a dřevěnou devítkou docela bodla. Pro mě to platilo dvojnásob, když jsme startovali ve čtyřech, tak předtím můj parťák všechny obveseloval svými vtípky. Pak jsme všichni odpálili, dva parťáci z flajtu svižně vyrazili za svými míči a byli už asi sto metrů před námi, když můj spolujezdec, který se zdál být předtím celou dobu v biologické rovnováze mi bezstarostně povídá: „Promiň, ale musím na záchod. Nedělej si starosti, já vás doženu.“ Letmým pohledem (parťáci už byli u bunkerů a čekali na nás) a mě bylo jasné, že by nás dohnal možná tak na trojce a to by první dvě jamky musel škrtat. Vrátil jsem se na bugině a čekám a pořád nic. Parťák se objevil za nekonečnou dobu dalších pěti minut, maršál Dan na mě naštvaně pokřikoval a parťák povídá: „Promiň, ale nakonec jsem musel na velkou.“. To už na mě bylo moc. Nasedli jsme, frčeli k našim  míčům, parťák se usmíval a já měl ztuhlé rysy. Podle toho ta jednička vypadala – dvě mr…, potom dobrá rána na grín, ale pak zjištění, že ten dobrý míč, který jsem odehrál, patřil někomu jinému. Psal jsem devět a nechtělo se mi mluvit. Občas se mi stává po třech zkažených jamkách, že by bylo nejlepší toho nechat a jít už domů. Tady jsem ten pocit měl už po jedničce.  Prvních pět jamek jsem měl odhadem tak  35, ale pak tam padly nějaké pary a tak jsem si říkal, že dohraju aspoň devítku. Parťák to na mě viděl a povídá: „Nechoď domů, budeš tam sedět celý den naštvanej a čumět do zdi. Radši pojď hrát.“ Tak jsem dohrál devítku, na jedničce dřevěné jsme si oba dali dvě skleničky rulandského šedého, s parťákem jsme se tomu společně zasmáli a světe div se, prvních šest jamek na dřevěné jsem šel  za plus čtyři a nakonec pokořil kilo. Tomu říkám golfový den. Nakonec jsem měl lepší pocit, než kdybych šel celé hřiště v paru a na posledních dvou jamkách zahrál dva sněhuláky. 

A takhle my tady žijeme.

Milan Bučík, Kaskáda 13/5