Dva dny na severu – Čeladná a Šilheřky
Krásné léto dočasně skončilo v pondělí ráno a my se vypravovali na dálný sever… bundy, po dlouhé době dlouhé kalhoty, i teplé ponožky se našly. V Čeladné mělo být maximálně šestnáct…
No, nebylo to tak horké. Dva krásné dny, sever byl pohostinný. První den už nemám tolik v hlavě, přehlušily ho čerstvější dojmy ze dne druhého. Jen vzpomínám, že náš flajt komplet trochu kulhal, každý jinak a každý z jiných důvodů. Jarda, Drahoš, Dušan a já. Dvě buginy. Start v jedenáct, častá kratší čekačka. Nejzajímavější výkon odvedl Dušan, na osmnáctce hrál z hustého porostu, kde téměř nebyl vidět, a vyhrál asi 40 metrů ven. Viz foto.
Dušan zpočátku vynikl, pět parů v první devítce. Účinně jsme mu to záviděli, projevilo se záhy – pak už pary tolik nehýřil. Hra nás ostatních se tím ale nezlepšila. Po mnohých strázních jsme dospěli ke klubovně, kde už nás vyhlíželi parťáci – odjeli jsme do penzionu a večer u přátel absolvovali velkorysou řízenou ochutnávku (pozor, jiný příběh). Řeč šla kolem dálných krajů, Afrika, Belek, Penati, pořád dokola. Vše naplánováno.
Ráno dršťková s rohlíkem v bistru, Dušan k ní dvě kávy. Hřiště, bugina, drajvink. Hřiště se probouzelo, borci nám hadicema zametali greeny, všechno se lesklo ve slunku, celodenní azuro. Tentokrát jsme šli čtvrtý flajt. Z původní sestavy Dušan a já, přibyl Laďa a Jarda.
V recepci dvě dámy (nebo slečny, jak kdo chce, možná napůl), jedna příjemnější než druhá, i to přispělo tomu dni.
Ten den nevynikal nikdo, dařilo se jakž takž, s výkyvy na obě strany. Šilheřky jsou úžasné hřiště, absolutní zeleň, obří stromy, to slunko tomu vysloveně dávalo grády. Nebudu se rouhat, když řeknu, že tady je výsledek podružnější než kde jinde? Pro mě, když jsem tady tak ob rok, jistě.
Klasicky jsme se zeptali startérky, že když se staví, tak na jak daleko. Na skórkartu, na driver, Laďa navrhl rukojeť… nevěděla, stejně jako ten včera.
Náš flajt se tentokrát nedostával do tak výrazných směrových problémů, jak si to pamatuju z jindy, možná i proto, že na hodně jamkách rozšířili vysekané plochy vedle fervejí, ale i tak jsme si našli problémků dost. Většinou to bylo rukama, jindy hlavou. Trochu tomu dopomohly rafinovaně rozestavěné bunkery. Greeny se zdály mně laikovi celkem věrné, znalci říkali, že jsou rozřezané a z toho (jsme) vyvozovali spoustu trojpatů a nedohraných či ostudně minutých kraťoučkých ran. První den ovšem byly greeny horší, hráli jsme snad den dva po erifikaci a zapískování.
Fotil jsem pořád, zdejší stromy mě fascinují. Sice sem nejezdím často, ale některé místní stromy si celkem dobře pamatuju. Na trojce je velký jehličnan, který museli odříznout ve výšce kolem deseti metrů a zbyly mu jen dvě obří větve – tenhle bojovník se nezapomíná. Na stromě, co“překáží“ na pětce, býval kdysi plechový terč, buď na ochranu, nebo aby to pěkně zaznělo, když se někdo strefí. Ten terč už tam není, ale přesto bylo rány do stromů, následované backspinem a nadáváním, slyšet dost často. Tady je to zvykem, tady a v Malackách a jistě i leckde jinde. Pěkný zvyk…
Když jsme hráli jedenáctku, ozval se z vedlejší jamky pořádný úder míčku do stromu a následoval procítěný výkřik: „kur.a, už zase…!“ Ty tři slova vyprávěly dlouhý a silný příběh…
Birel, česnečka, čočka s uzeným (celý den vysloveně dělnická strava), Dušan dvě kávy, pak přejezd kouskem Polska, kde čekala dlouhá řada téměř jen českých aut, na dálnici to nejsladší Magnum (jiný nanuky na té benzince neměli) a to už je konec.
Ivo Doušek
